Kronika trampské písničky
Kronika trampské písničky (Převzato z občasníku Tramp Clubu Praha - PLKY č. 62)
Na počátku byla písnička 1) Po první světové válce, když nebyly trampské písničky, zpívaly se mezi „divokými skauty“ písničky vojenské, Hvížďalkovy, Hašlerovy a také překlady některých amerických a anglických šlágrů. Skauting byl průpravou, jenže já jsem při svém krátkodobém skautování měl stále pocit, že té dobrovolné skautské výchově něco chybí. V debatách jsme se s některými z ostatních skautíků shodli na tom, že to není naprostá volnost počínání, po které jsme toužili. Proto jsem brzy zběhl a stal se „divokým skautem“ a pak tulákem – stanařem – trampem. Jenda Korda
2) V říjnu 1918, po válce, jsem se stal skautem u tzv. „Halaburdovců“, kde jsem se zdokonalil v základech táboření a vůbec ve všem, co potřebuje milovník přírody. Záhy jsem vystoupil. Utvořili jsme menší skupiny kamarádů a stali se „divokými skauty“. První trampské písně měly původní jen texty, hudební motivy byly přejímány z cizích šlágrů. Tyto písně se rychle šířily. Zpívaly se ve vlaku, na parníku, ozývaly se v lesích, údolích, v horách, skoro po všech našich cestách. Mnoho těchto písní trpělo zvláštní „nemocí“. Při poslechu té které písně, snad pro její rychlé zapamatování, byly buď text nebo melodie převzaty nesprávně, neúplně anebo vůbec chybně. Tyto převzaté písně byly přeneseny do skupin táborníků, do osad i do celé větší skupiny pražských i mimopražských trampů. U táborových ohňů jsem zpívali písně: „Z mlhy nad řekou šedý je závoj stkán“, „Bando hraj“, „V temném pralese“, „John Brown“, „ Záře červánků“. Když byl program z neznalosti jiných písní vyčerpán, zpívali se písničky z válečné doby: „Madelon“, „Až pomašírujem“, „Já jsem si ten kvíteček“. To už jsme věděli o osadě „Ztracená naděje“ a byli jsme se tam podívat – ovšem jen zpovzdálí. Alois Škach
3) Pustil jsem se taky na takový čundr sám bez kamarádů a byl strašně zvědav, jaké to bude. Nabral jsem směr Štěchovice, pěšky, protože moje jmění bylo chabé, celkem 3Kč. Na vlak to nestačilo a na černo jsem jezdit neuměl. A tak jsem tedy v tu sobotu roku 1924 vyrazil. Do Štěchovic jsem dorazil kolem osmnácté hodiny. Kam teď? Slyšel jsem od kluků z ulice, že za Štěchovicemi na břehu Velké řeky mají tábor tihle trampové a že se jmenuje „Ztracená naděje“. Jo a taky, že jsou strašně zlí a že po každém, kdo se objeví u jejich tábora, hned střílejí nebo ho přivážou u kůlu muk a ještě jiné strašné historky. No a tohle to mě právě lákalo. Vydal jsem se tedy proti proudu řeky. Tehdy tam ještě nestála přehrada. U skály, která čněla hluboko do řeky, jsem si uvařil čaj, snědl kus chleba a chtěl jít dál. Skála mi však v tom zabránila a já ji musel obejít. Bylo to v místech, kde jak jsem se později dověděl, převážel legendární Fábera. Bylo už skoro tma, když jsem obešel skálu a sestupoval zpět k řece. Slyšel jsem hrozný kravál. Opatrně jsem se šel podívat, co se děje. Uviděl jsem zakotvené hausbóty, táborový oheň a kolem seděli ti strašní trampové a zpívali písničky, které jsem nikdy před tím neslyšel. Byly strašně krásné a oni za doprovodu harmoniky je zpívali s takovým elánem, že jsem od toho obrázku nemohl odtrhnout oči. Krčil jsem se v křoví a pozoroval dění kolem. Sem tam někdo vstal a za všeobecného veselí z něčeho vystřelil do vzduchu. Rány to byly veliké a já se bál, aby mě něco nezasáhlo. Tak jsem se potichu odplížil a vydal se dál proti proudu. Byla to hrozná cesta a chvílemi vedla i vodou a už byla dost velká tma. A tak jsem hledal kryté místo, kde bych mohl přenocovat, abych se nedostal do spárů těch pirátů. Kousek dál jsem ho konečně našel a ulágroval se ku spánku. Ale do rozbřesku jsem oka nezamhouřil. Jednak proto, že jsem měl na přikrytí tenkou deku a byla mi zima, ale víc ze strachu, aby mě nikdo neobjevil. Usnul jsem až za svítání. Spal jsem asi tak dvě hodiny a pak jsem teprve rozdělal ohýnek. Po snídani (čaj s chlebem) jsem uklidil ohniště a vydal se na další cestu. Šel jsem dost dlouho, ale osadu „Ztracená naděje“ jsem nenašel. Bodejť také, když byla na druhé straně řeky. Pedro Mucha
4) To místo, které jsme později podle amerického filmu pojmenovali „Ztracenou nadějí“, našli skauti. Po několik let tam také jezdil známý sportovní průkopník Rössler – Ořovský a já jsem tam začal jezdit asi půl roku před koncem první světové války. Kouzelné prostředí „Ztracenky“, vytvořené partou vzácně dobrých kamarádů, dalo vzniknout mnoha mým písničkám. Ale můj vstupní příspěvek se zrodil na Žofíně, kde na nedělních koncertech hráli Piskáčkovu skladbu „Rej duchů“. Protože se mi líbila, napsal jsem k ní vlastní text. Zrodila se písnička „Záře červánků“, kterou jsem pak přivezl na Ztracenku. Jarka Mottl