Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitolky z historie trampingu - Kapitolka 2. - OD PRVNÍ BOUDY K OSADÁM

12. 3. 2018

Ahoj kamarádi,

v devadesátých letech v Právu vycházel seriál Bohumila Pekárka Kapitolky z historie trampingu. Já vám zde nabízím 2. kapitolku.

*    *    *    *   *

2. OD PRVNÍ BOUDY K OSADÁM
Oblíbená tábořiště, na nichž se setkávali skauti s trampy, dostávala své názvy. První dochovaný název pro takové místo je ROARING CAMP (podle povídky Breta Harta: Zdar Tábora Řvavých) v tehdy ještě divokém údolí Velké řeky (Vltavy], kousek nad Stěchovicemi. Snad zde sehrálo roli i to, že se kdysi na území Štěchovic těžilo zlato — stejně Jako v Hartově Roaring Campu. Zanedlouho využili chlapci opuštěné skalácké boudy naproti Roaring Campu, a tak vznikla první trampská bouda, pokřtěná na Vydři doupě. A ze samotného Roaring Campu časem vyrostla legendární — dnes Již zatopená — osada Ztracené naděje.

Byly to zlaté časy pro skauty i trampy. Nebylo jich mnoho, a tak státní moc tejdejšího c. a k. mocnářství v nich neviděla nebezpečí Přesto bylo radno některým místům se vyhýbat, zejména revírům šlechty, kam byl vůbec vstup zakázán.

Koncem července 1914 však vypukla válka. I mezi trampy zasáhla mobilizace. Těch, kteří na vojnu nemuseli, zbyla hrstka. Většina tábořišť osiřela, ta navštěvovaná se stávala místy smutných vzpomínek na kamarády v zákopech. Část trempů si nechtěné vyzkoušela své znalosti z pobytu v přírodě za okolností skutečné dramatických. Ke konci války totiž někteří před nástupem na vojnu nebo z vojenských útvarů prchli a skrývali se v lesích.

Hnutí, které se nechce organizovat
Poválečná doba byla rozporuplná. Na Jedné straně trvalý hlad, bída, šířila se nezaměstnanost i nemoci z podvýživy. Na druhé stráně radost z konce války, naděje na lepši život ve svobodném státě. Svoji činnost obnovovala nebo zahajovala řada organizací sdružujících mládež. Jen těch skautských bylo za tři roky po válce nejméně patnáct. Pouze trampové zůstali neorganizováni. Později Jim bylo vytýkáno, že v překotných dobách "utekli do pasivity". Velká část mládeže však měla již dost planých řečí i převlékání c a k. kabátů, nechtělo se jí dále být "členskou masou", za kterou sice dospěli mluví, ale v praxi si od ní nenechají zasahovat do svých plánů. To část mládeže odpuzovala. Chtěla o sobě rozhodovat sama.

Trempové přeživší válečné trampy odcházeli z města na staré campy zprvu přivítat navrátilce a vzpomenout těch, jimž byl život uloupen. Toužili být v prostředí oproštěném od křivd, ústrků a licomérnosti, převládajících ve městě. Jejich řady se rychle množily. Nápor do starých známých campů či daimů byl natolik mohutný, že bylo třeba hledat nové. Především dále proti proudu Velké řeky - Vltavy, Zlaté řeky - Sázavy, Staré řeky - Berounky, Hadí řeky - Kocáby.  Dále to byly Brdy, Kladensko, časem dál a dál od měst a civilizace.

Hlavní příliv byl z řad mladých dělníků, pro něž život ve městě byl spojen Jenom s dřinou, nebo hledáním zaměstnáni. Méně již bylo středoškolských studentů. To byli hlavně "přeběhlíci" od skautů. Ještě méně bylo mladých intelektuálů. Učednici zatím trempovat nemohli vůbec. Stále Ještě museli docházet v neděli do tzv. pokračovacích škol. A protože mladí muží ve svých dvaceti letech nastupovali vojenskou službu, převažovali trempové asi mezi 15—20 roky věku.

Nejen pod vlivem kovbojek
Tuto vinu rozvoje trampingu značné ovlivnila tehdejší kultura. Necelý rok po skončení války přicházely do našich kin americké filmy. Dominovaly mezi nimi kovbojky z Divokého západu. Ještě beze zvuku. Jen s psanými titulky, promlouvaly k mladému divákovi více než třeba předseda vlády. Vždyť tyto filmy, které mezi hrdiny příběhů řadily také statečné ženy, uzákonily po trampském způsobu rovnoprávnost ženy dříve, než tak dokázala učinit státní moc. Nyní se otevíraly trampské skupiny i děvčatům, takže dovedeno dále "přerostlí" trempové již nemuseli pro lásku k dívce pověsit "na hřebik" lásku k přírodě. K rozvoji přispěla i další vydávaná díla Breta Harta, J. Londona, E. T. Setona, ale i básně mladých poetů opěvujících přírodu a mládí a současně protestujících proti zkostnatělé společnosti a jejímu pokrytectví.

Nečekaným způsobem přispěla rozvoji i státní správa. Byla vytvořena tzv. meziministerská komise, která měla na starosti rozprodej válečných pozůstatků několika armád. Ceny nebyly vysoké, takže mezi trampský národ putovaly torny "italky", francouzské čili "telala", a zejména "usárny". Podobně stany, nepromokavé blůzy i jiné částí uniforem, sekerky, esšálky. Zkrátka pro trempy mnoho užitečných drobností. Uplatnily se i nápady a šikovné ruce i rampu samotných. Ze starých klobouků formovali "kovbojské stetsony", někteří vyráběli šerifské hvězdy, nože, pouzdra na nože i kolt; dýmky aj. aj.

Během tří čtyř let po válce už to nbyly desítky, ale statisíce lidí, ktei koncem týdne opouštěli město do př rody. Žádná organizace nezískala tolik stoupenců, kolik jich získal tramping svým nevysloveným, zato prostým a mládí vyhovujícím programem. Už to nebyla pouze Praha, při svýd toulkách do vzdálenějších končin budili trempové pozornost nejen "mužů pořádku", tj. četníků, ale také tamní mládeže postrádající přitažlivý způsob vyžití. Svůj vliv hrálo i stěhování mladých lidí za prácí.

S přibývajícím věkem trempů se rozmáhá další stadium - stavba chat. Po primitivních přístřeších z větví či slámy vznikají i bytelnější. Například v campu Fox Hall - jinak Liščím doupěti - v Brdech, kde trempové využil několika zemljanek po lesních dělnících, v nichž se dalo topit. Obdobnoi výhodu měla opuštěná zděná poustevna rovněž v Brdech. Takových míst bylo však málo. Touha po lepším přístřeší rostla také příchodem "ladies" do osad.

Většina tehdejších chat rostla svépomocí trampů, podle jejich představ a možností. Důležité vlastně bylo jen svolení majitele pozemku ke stavbě. Stavělo se ponejvíce z odpadu na pilách - krajinek. Byly i chaty z bedniček od různého zboží, někteří trempové vypomáhali v době školních prázdnin ve skautských táborech za stravu a svolení, že po ukončení si mohou vzít prkna ze stanových podsad.

Chaty byly různé, velké, malé, ale — až na pár výjimek — nerušily vzhled okolí. Často mely otevřenou verandu. Za deště se zde dal trávit večer v suchu, dalo se tam přespat v případě přeplněné chaty, často jí užili i kolemjdoucí trampírí. Dlužno připomenout, že nejedná z takových chat ani neměla zámek — mohla posloužit i náhodnému příchozímu. Zařízení bylo Jednoduché — holé palandy, stůl, lavice, kamna. Stěhovaví trempové tím však oslabeni nebyli. Někdo chatu užíval skutečné jen v zimě a jinak tábořil, mnoho chat jedné osady bylo navštěvováno kamarády z jiných osad.

Řekne-li někdo osada, těžko říci, kolik to obnášelo lidí. Některou tvořili dva tři, jinde šlo o desítky. Zrovna tak tomu bylo u chat. Jednu osadu tvořila jedna chata, jinou hned pět. Zatím.

*    *    *    *   *

Všechny díly budou postupně zde.

Tak to byl 2.díl a za týden vám nabídnu zase další Kapitolku z historie trampingu. Tak se těšte už za týden

Ahoj

TOULAVEJ

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář